Krásná kriminálnice - prolog + 1. kapitola

27. září 2012 v 18:57
Ahoj, takže jsem tu s další povídkou. Není to příběh "hodné" holky. V tomto příběhu je Bella rebelka první stupně. Mezinárodně hledaná zlodějka. Musí se jí ovšem nechat, že ve svém oboru je ážně dobrá. No, posuďte sami.








Prolog

Tiše jsme se plížily podél vysoké zdi a ohlíželi se po kamerách. Jednu jsem zahlédla a dřív než na nás zaostřila, jsem vytáhla pistoli s tlumičem a prostřelila ji. Čistá práce. Rychlá a hlavně tichá. Rachel na mne pochvalně kývla a já se zákeřně usmála.

Pak mi holky udělali stupátko a já vyskočila na zeď. Já jsem je na oplátku vytáhla nahoru. Pozemek byl samozřejmě střežen laserovými systémy, o které jsem se postarala.

Přeběhly jsme přes trávník a krčily se u budovy. Přímo pod francouzským oknem. Vytáhla jsem lano, které mělo na konci malou kotvičku, které se při hodu zahákla za parapet.

Protentokráte lezla první Teresa, která to výborně uměla se sklem. Bez sebemenšího zvuku vyřízla dostatečně velký otvor pro každou z nás.

Prolezly jsme dovnitř a ocitly se v dlouhé chodbě plné obrazů od známých malířů. Nezkušený lupič by se vydal hlava nehlava dopředu, ale my už jsme měly pár vloupaček za sebou.

Z pytlíčku v kapse jsem si na ruku vysypala hroudičku mouky a foukla. Čímž jsem odhalila skryté paprsky. Které by při drobnějším škrtnutí o naše těla začala houkat a jistojistě by nás tu uvěznila. V tom případě se o to musela postarat Rachel. Mozek naší operace.

Možná si říkáte, není to nějaké snadné? Copak nějaké holky mohou jen tak vykrást Louvre? Ale pletete se. Mezi zloději jsme mi ti nejprestižnější. Tři holky. Totálně sehrané. Rachel mozek. Teresa šikovnost. Já střelba. Jsme spolupracovnice, to ale neznamená přítelkyně. Nikdy nikomu nevěříme. Vždyť to víme z vlastní zkušenosti. Ale zpátky k věci. Chcete Korunovační klenoty? Jsou vaše. Ovšem za určitou cenu. Samozřejmě. Vyloupení banky? Brnkačka. Dům? Pod naší úroveň.

Většina poplašných systémů byla již předem vyřazena ze hry. Otisky prstů? Je snadné hrát naivní studentku, které hledá záchod a čirou náhodou se dotkne vaší ruky. Problém možná trochu dělají ta tepelná čidla, ale i to se vyřeší. Teresa na internetu našla jejich obvyklou přijímací teplotu. Jistě, nesmí to být o moc více nebo málo než je naše teplota. Sice nevím, jak to holky chtějí provést, ale to je jejich práce.

"Ach, hotovo," vydechla úlevně Rachel, "teď už nebude sundání skla z obrazu vůbec těžké."

Spokojeně jsem mlaskla jazykem a šlo se dál. A pak…do háje.

"Kruci," zanadávala jsem. Laserová hradba. Abych to vysvětlila, byly to pohybující se paprsky, které neměly žádný rytmus.

Na to, jak je překonat, nebyl žádný návod. Chtělo to jenom mít štěstí. To já obvykle měla, tak hurá do toho.

"Hodina tělocviku právě začíná," prohodila jsem zvesela. Hodila jsem batoh a mikinu na zem a pak jsem se ohlédla na to, co rozhodne o našem úspěchu či neúspěchu. Nebyla jsem nervózní, pracovat pod tlakem pro mne byl denní chleba.

Rozhoupala jsem se na patách a odrazila se. Udělala jsem salto, ale hned jsem utíkala dál. Často mne tahle věc zatlačila zpátky a já musela čekat na vhodný okamžik. Skok a další. A jsem tady.

Stála jsem u toho, co si říkalo obraz a tiše zírala. No, tuhle nestvůrnost bych si do pokoje nepověsila. Sundala jsem sklo a opřela ho o zeď. A pak jsem za sebou uslyšela šustění látky. A otočila jsem se. Teresa právě vytahovala z batohu mou pistoli a mířila jí přímo na mě. Ne oprava na sklo vedle mne.

"Co to děláš?" Zaječela jsem.

"Všechny nás prozradíš!"

"Omyl. Tebe prozradím. My dvě zatím zdrhneme." Oslnivě se usmála a zmáčkla spoušť. Sklo se rozsypalo na milion kousíčků a s třeskotem dopadlo na zem.

"Proč to děláte, vy idiotky?!" Nechápala jsem.

"Protože jsme začaly mít dojem, že…"

Přerušilo ji ale kvílení alarmu a kolem mne se spustila klec. Moje bývalé společnice tu stále ještě stály a to byla jejich největší chyba. Z boty jsem vytáhla malou rezervní pistoli a zamířila s ní na zavírání dveří. Strojek se rozbil a dveře se obalily dvojitou vrstvou plechu.

"Když mám jít ke dnu, tak vás vezmu s sebou," dodala jsem vražedně. A to se taky stalo.

"To ti nedarujeme Bello, za to nám zaplatíš," slibovaly, v jejich výrazech obličeje jsem četla paniku, a tak výhružky byly to jediné, na co se ty šmejdky zmohly.

Ale upřímně mě to vážně nezajímalo. Vytáhla jsem z kapsy Mp3 přehrávač a nasadila sluchátku. Pak už jen zbývalo vyčkávat na to, až nás přijede zatknout policie. Kysele jsem se usmála. Ti mi asi nebudou věřit, že jsem hledala WC.

1. kapitola

…o rok později

Odsunula jsem se od stolu s tím, že svůj portrét asi nenakreslím, a došla si pro knížku. Pak jsem zalehla na postel a četla. Ta kniha se jmenovala Povolání: Zaklínačka. Byla v knihovně nová a z anotace z internetu mi přišla celkem fajn.

Nemýlila jsem se. Ta holka byla fakt dobrá. Kdybychom se setkali, určitě bychom byly skvělé kamarádky. Byla drzá, neposlušná, absolutně nedodržující pravidla a měla svou hlavu. To poslední na ní bylo asi to nejlepší.

Vstřebávala jsme zrovna stopátou stránku, když jsem zaslechla lehké kroky na chodbě. Tiše jsem vstala a přesunula se ke dveřím. Ty se začaly pomalu otvírat a dovnitř vešel vysoký mladík. Skočila jsem na něj a přimáčkla ho k zemi. To na mne ale už mířila hlaveň jeho pistole. Odkutálela jsem se od něj.

"Už zase," zabručela jsem.

"Myslíš, že mi snad nějakým kouzlem otupí reflexy?" Zeptal se škádlivě.

Odfrkla jsem. Jeho pohyby byly den ode dne rychlejší a nic ho nepřekvapilo.

"No, tak Bells. Nezlob, něco pro tebe mám."

Tázavě jsem nadzvedla obočí a oba jsme si sedli ke mně na postel. Naklonila jsem hlavu ke straně. Již znal moji řeč těla a znamenalo to: Co?

Hodil na postel balíček.

"Dneska máš narozeniny, ty to nevíš?"

"Hmm, asi mi to jaksi vypadlo," řekla jsem.

"A tohle je jako…?"

"Dárek od ředitelství." Dopověděl.
"To je vtip? Od kdy dostávaj vězni dárky od ředitelů." Nevěřila jsem mu. A dávala jsem to jasně najevo.

Zvědavost mne ale přemohla a tak jsem balíček rozbalila a zjistila jsme, že ten takzvaný dárek je ipad. Super, ale nic není zadarmo, že? Co za to budou páni ředitelové chtít?

"A co za to?" Zeptala jsem se.

"Já? Nic, ale když už se ptáš, tak pusinka by neškodila," laškoval a nastavil mi růžovou tvář.

"Si uhod a navíc, dneska jsme to já, kdo má dostávat pusinky." Našpulila jsem rty.

Zamračil se na mě, ale pak mi políbení dal.

"To si vypiješ," vyhrožoval.

"Tak faj, ale teď k sobě buďme upřímní…"

"To ty neumíš, tak proč se snažit," vysmál se mi.

"Uděláme dohodu. Políbím tě, když mi řekneš, o co tady jde. Platí?"

"Tak fajn." Usmál se.

"Vyklop to!" Zavrčela jsem a zapíchla mu ukazovák do hrudi.

"No jo, nečerti se. Šéf po tobě chce jednu službičku," odpověděl.

"Jakou?"

"Jak to mám vědět?" Divil se.

Teď byla řada na mně, abych se divila. "Ty se svým tátou doma nemluvíš?"

Odfrkl si.

"Co tady nazýváš domovem?"

"Já sám jsem tady vězněm. Málokdy jdu ven. Mám soukromé učitele. Táta mě nepouští, aby mě nepoužili proti němu. Je to vopruz. Žádná zábava, žádní kamarádi."

"Haló! Já jsem tady. Asi jsi mě neviděl, protože ses zrovna litoval, ale to jsem jako vzduch nebo co?" Ušklíbla jsem se.

"No, promiň, ale víš, že vztahy mezi vězněm a polišem nejsou dovolený."

"Pche, ty ještě nejsi poliš a navíc, jestli mezi námi není žádný vztah, tak na nějakou pusu hezky zapomeň."

Zamračil se. "Ach, jo. Ty to vždycky vyhraješ a tu pu…" Přerušil ho ale můj polibek, no jo no, co bych pro kamaráda neudělala.

"Tak, a teď mě odveď za tvým tátou, jsme docela zvědavá, co by tak mohl chtít od mezinárodně hledané zlodějky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama