Krásná kriminálnice - 2. kapitola

27. září 2012 v 20:53
Takže nedlouho po první jsem tu i s druhou kapitolkou. Snad se bude líbit, protože mně se líbí a moc. :D









2. kapitola

"Pracovat pro vás?! Nikdy!" Vykřikla jsem.
"K něčemu takovému se v životě nesnížím," zaječela jsem na Sebastiánova otce, ředitele policie.
Vyskočila jsem z křesla. Byla jsem celá rozpálená, já, zlodějka, mám dělat pro policii?
"Děláte si ze mě srandu co? Ale mně to moc vtipný nepřijde. Vlastně ne moc, ani trochu. Víte, jak dlouho trvá, než si vybudujete pořádnou pověst? Já věděla, že se za tím vaším dárečkem bude skrývat bůhví co." Začala jsem přecházet po místnosti.
"Tohle po mně přece nemůžete chtít!"
"A víš, že můžu, Bello? Mám tady docela vysoké postavení a jsem také hlavou tajné služby, takže můžu," odpověděl. V jeho hlase zazníval nebezpečný podtón. Tenhle chlap je nebezpečný. Je chytrý jak liška. S ledovým klidem mi hleděl do očí, v těch nebyla prosba, ale rozkaz.
Poraženě jsem se opět posadila.
"Dobře, takže co to má být?"
"Velmi jednoduchý úkol."
Nadzvedla jsme jedno obočí.
"Pro tebe," dodal. Ušklíbla jsem se, tak proto. Sami na ten úkol nestačí, a tak přilezli za mnou. Jak roztomilé.
"Ano, vím přesně, co si myslíš…"
"Neřekla bych!" Odvětila jsem.
Pokračoval bez přerušení: "Říkáš si, to musí být hodně složitý úkol, když na něj ani FBI nestačí, takže bys to měla brát jako výsadu a polichocení, že jsme přišli za tebou."
"Jste vedle jak ta jedle, šéfíku. Já si totiž říkám, to musí bejt hodně blbá FBI, když nedokáže vyřešit ani obyčejnej případ," posmívala jsem se. Pohodlně jsem se usadila s přesvědčením, že tahle debata je nyní v mých rukou.
"Víš, že mezi policajtem a zlodějem není zas tak veliký rozdíl? Oba musí být chytří, lstiví, vědět za jaké drátky zatáhnou, aby všechno vyšlo tak, jak to vyjít má. Přemýšlela jsi někdy o tom, dát se na stranu dobra?"
"To myslíte jako sebe? Víte, jak jste sám podotkl, nejsem úplně blbá, a proto vím, že i mezi vámi nečistá esa. A ne, nepřemýšlela jsem o takové dráze a víte proč, protože policie se stará jenom o sebe, nebo aby se někomu zavděčila, nezajímají ji nějaké problémy obyčejných občanů. Když někdo zabije malou holku, je jim to úplně u prdele," zavrčela jsem.
"Váš syn, Sebastian, mi říkal, že neumím být upřímná, Tento okamžik je ale výjimka a není to jenom kvůli tomu, že támhle pod oknem máte zabudovaný detektor lži." Usmívala jsem se, no jo, jsem prostě třída.
Když jsem se podívala opět na velitele FBI, tak se také usmíval, trochu jsem znejistěla, ale nedala jsem to na sobě ani trochu znát.
"Doteď jsem byl na pochybách, říkal jsem si, že si jenom nafoukaná holka, co si o sobě moc myslí, ale teď, že máš důvod se nazývat jedničkou ve svém oboru, takže ti nabízím místo u FBI. A doporučoval bych, abys přijala."
"Jinak co?" Zeptala jsem se opovržlivě.
"Hele Bell, nebuď drzá, nabízím ti příměří a nejenom to. Vyřešíš - li ten případ, budeš volná."
Dech se mi zadrhl a oči se do široka otevřely. Být volná, mít novou šanci na život. Nemuset si dělat starosti s vězením, prolézt svět. Ach, tak krásná představa.
"Přijde mi to nějak moc jednoduché, co je to za případ a jaké jsou vaše podmínky?" Musejí nějaké být, nic není tak lehké, jak se zdá.
"Takže přijímáš?"
"To jsme neřekla, pouze chci slyšet, co si žádáte?"
Usmál se, byl si sebou tak jistý, věděl, že to vezmu a věděla jsem to i já, ale byla jsem příliš hrdá.
"Budeš chodit na střední." Přerušilo ho moje zasténání.
"Nějaký problém?"
"Ne, jenom střední? Ach bože, to je moje noční můra, takže plesy, davy studentů, uječený holky, líbající se párečky, otravní učitelé a na nervy jdoucí testy."
Zákeřně se usmál. "Ano, něco za něco."
"Sama bych to neřekla líp, ale potřebuju ještě něco."
"Ty něco potřebuješ?" Zeptal se jedovatě.
"Bohužel." Procedila jsem skrze zuby.
"Potřebuju mozek, někoho chytrého, někoho, kdo se nebojí, tak inteligentního až skoro šíleného. A vím, kdo dokonale splňuje moje podmínky."
"Kdo?"
"Chci Tess," řekla jsem odhodlaně.
"Cože! Tu, co se nám vloni nabourala do systému a co prolomila ochranné systémy NASA," zhrozil.
"Jo, přesně tu. Je to moje přítelkyně a jednou z ní bude dokonalá parťačka."
"Dokud tě nezradí," rýpnul si.
"Ano, ale to je věc budoucnosti. Chci pro ni ty samé podmínky jako pro mě. Svoboda, vymazání trestního rejstříku a tak dále a tak dále. Nežádám toho snad tolik."
"Je to nutné?" Zaúpěl.
"Ano!" Vyhrkla jsem okamžitě.
"Pochopte, já jsme bojovnice a střelkyně, ale jak překonám nějaká bezpečnostní čidla a zámky. Na to potřebuju génia a ne jen tak ledajakého, ale počítačového. Copak toho chci tak moc?"
"Řekl bych, že jo. Tak fajn, vzdávám se. Bude to, jak chceš ty, ale upozorňuju tě, zkoušíš moji trpělivost."
To je sice moc hezké, ale ty musíš pochopit, že jsem to obvykle já, kdo stanovoval a bude stanovovat podmínky. Konec konců budu to já, kdo bude nasazovat vlastní krk.
"Takže, co že je to za případ, že je v koncích i FBI?" Zeptala jsem se sladce.
"Neštvi. Něco jako ty, ale je mnohem jednodušší je odhalit. To ty a tvé dvě kamarádky jste byly mnohem nenápadnější…"
"Moment!" Vyhrkla jsem. To jsem byla ale hloupá.
"Proč jste tedy zavolal jenom mne? Víte přece, že jako trojka jsme byly nepřekonatelné!"
"No, stala se taková nemilá věc." Soukal ze sebe.
"Jaká?"
"Utekly."
"Cože, jak vám mohly utéct? To není možné. Vaše zabezpečení je nepřekonatelné, dokázala by ho prolomit jedině Tess, ale to by musela mít superpočítač, který jste jí zakázal."
"Jistěže na to nebyly sami. Někdo zvenčí jim pomohl a navíc jsem si jist, že máme v tajné službě špehy."
"To jste mi to nemohl říct dřív. Je vám jasné, že až budu venku, tak mi furt pudou po krku! Jak ochráníte mě? Jediná možnost, jak sama neumřít, by byla…"
"Ani na to nemysli. Nikoho zabíjet nebudeš!" Namítl rozhořčeně.
"A co mám asi tak dělat, nechat se zabít? A kdo pro vás pak bude vyšetřovat ten váš případ?" Tak tak jsem se ovládala, abych na něj zase neječela.
"Ale to není teď náš hlavní problém," podotkla jsem, "dostaňme se konečně k tomu případu. Stále jste mi neřekl, co že to budu vlastně dělat."
"Odpověď na tvou otázku je jednoduchá. Mafie, zlodějina, drogy. Je to velká společnost, ale nikomu se ještě nepovedlo je chytit, takže jsme bez důkazů. Navíc mají své lidi i v parlamentu a politice, což nám dost znepříjemňuje situaci, což dokážeš pochopit."
"To jo, takový známosti by se mi šikly," dodala jsem s úsměvem.
Říďa se na mě naštvaně podíval.
"Klídek, to jsme myslela tak, jako že by se mi to hodilo v normálním životě. Navíc jsem vám přece slíbila, že se k zlodějině nevrátím. Sice nevím, jak to udělám, protože jsem na kradení skoro závislá a navíc nevím, jak si budu vydělávat. A…ne prosím, neříkejte to. K poldům nepudu. Tohle je výjimka. Až to vyřeším, mizím."
"Příště si nech své úvahy pro sebe, buď tak laskavá. Takže, teď ti ukážu fotky podezřelých."
Zapnul monitor a mně se začínaly ježit chloupky po celém těle, protože mě ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že mám poslat do basy zrovna tyhle lidi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama