Za pět minut dvanáct - prolog + 1. kapitola

25. srpna 2012 v 21:21
Trojčata Isabella, Sarah a Alex žijí za 2. světové války v České republice. Jsou to sirotci a nemají nikoho kromě tetičky Lisy.
Co se stane, když pod svou střechu schovají Židy? Najde si je gestapo? Jaké nesnáze má osud pro trojčata připraven? To si musíte přečíst.
Toto je má první povídka.
Předem děkuji za komentáře(Pokud nějaké budou :).

Prolog


Rok 1939 v České Republice
Tři malá děvčátka si hrála na louce, která byla poseta květy. Děvčátka se smála a zpívala svými vysokými sopránovými hlásky. Za chvíli přišla žena s havraními vlasy a upravila holčičkám jejich roztrhané a špinavé šaty. Ani ona sama nebyla oblečena honosně. Žena se smutně dívala na své tři děti. Muž, který se objevil za ženou, ji objal a políbil na tvář. V tom všichni uslyšeli velké rány, byly to bomby. Ženě vhrkly do očí slzy a muž rychle sháněl všechny děti. Rodina pospíchala schovat se do domu před zuřící válkou.


1. kapitola
Rok 1943 v České republice

Jmenuji se Isabella, ale mám radši, když mi říkají Bella. Mám sestry Sarah a Alexandru. Všem nám je čtrnáct, protože jsme trojčata. Jsme takřka všechny stejné. Někdy je to výhoda, ale bývá to i hodně otravné. Lišíme se pouze drobnostmi. Já mám oči hnědé, Sarah zelené a Alex modré.
Sarah je velmi vážná. A Alex zase hravá. Já a Sarah obvykle taháme Alex z problémů. Jsme prostě trojčata pro každou příležitost. Také spolu dokážeme komunikovat, ale čím jsme dál, tím je to těžší.
Právě zuří 2. světová válka. Otec šel do války a maminka před pěti lety umřela. Oba jsme je moc milovaly. A tak jsme zůstaly na krku tetičce Lise. Jiné příbuzné nemáme. Lisy je moc hodná a starostlivá. Ale domácnost jen velmi těžko zvládá, proto jí pomáháme, kde můžeme.
2. světová válka nás všechny hodně změnila. Dříve jsme běhaly po domě jako splašené, ale nyní se jen potácíme jako chodící mrtvoly. Dříve hravá, veselá a vtipná Alex, je nyní sklíčená a netečná ke světu. Všechny jsme jiné, máme vyhublé kůže na kost z nedostatku jídla a nezdravě světlou pokožku. Všechny čekáme, kdy to konečně skončí.
Byl duben já, Alex a Sarah jsme se snažily razveselit tím, že začíná jaro a bude o něco tepleji.
Všechny tři jsme se dívaly ven z okna na probouzející se přírodu. Měly jsme nádherný výhled na louku plnou květin. Vzpomínaly jsme na dny, kdy ještě bylo dobře. Ani jsme nemusely mluvit, stačila nám naše myšlenková komunikace. Zrovna teď nám Sarah posílala vzpomínku na maminčino teplé objetí a její láskyplný pohled. Alex začala tiše vzlykat. Nedivila jsem se tomu, bylo snadné zahrát jí na city. Byla z nás tří nejmladší, sice jenom o pár sekund, ale byla. Nejstarší Sarah bere vše s velkou odpovědností. A kdykoliv se něco zvrtne, dává to za vinu sobě. Právě teď si nejspíš říkala, že vůbec neměla tu vzpomínku na maminku vytahovat, protože pak by Alex byla neplakala.
Alex se za nedlouho uklidnila, ale stále ještě vydávala tiché vzlyky. Když jsme najednou uslyšely naléhavé bouchání na dveře a šum hlasů.
"Bell, Sar, Alex!" volala na nás Lisy.
Hned jsme spěchaly za ní, zeptat jí se, co se děje. V chodbě stáli dva muži a dvě ženy. Lisy nám je v rychlosti představila. Blonďatá žena, která vypadala na třicet, se jmenovala Leona a o něco starší černovláska byla Romana. Podsaditý a vousatý muž byl Johan a ten druhý štíhlý, atletické postavy byl Richard. Lisy nám vysvětlila, že je musíme schovat kvůli gestapu. Honilo je proto, že byli Židé.
Rozuměly jsme a zavedly je do podkroví. Riskovaly jsme sice své životy, ale byli to přátelé a přátelé si pomáhají.
Náš den pokračoval tak jako každý jiný. Uklízely jsme s Lisy a potom jsme měly volno. Sarah šla malovat, Alex si prohlížela herbář a já skládala rubikovu kostku. Byla jsem takový všeuměl. Na co jsem sáhla, to jsem zvládla. Takže hlavolam mě na moc dlouho nezabavil. Sestry si ze mne kvůli tomu dělaly legraci. Ale mně to nevadilo.
Už mě omrzelo být doma, a tak jsem tiše sešplhala po větvi, která byla kousek od okna. Zamířila jsem na květinovou louku. Šla jsem pomalu, měla jsem čas. Na louce bylo krásně, zpěv ptáků mě ukolébal, a tak jsem si ani nevšimla, že usínám.
Když jsem se probudila už se stmívalo, ale mně se ještě nechtělo odcházet. Měla jsem takové divné tušení, že ten les vidím naposledy. V tu chvíli nade mnou zakrákala vrána, jako by to chtěla potvrdit. Otočila jsem se a rozběhla se domů. Vyšplhala jsem nahoru a ladně jako kočka jsem skočila dovnitř. Naštěstí podlaha ani nezavrzala. Zůstala jsem v podřepu na všech čtyřech a očima rentgenovala pokoj. Můj pohled se zastavil na Alex, která ležela na zemi a otřásala se smíchy. Tázavě jsem se na ni podívala. A ona mi poslala obrázek mého postoje, ve kterém vypadám jako šelma číhající na svou kořist. Vyprskla jsem a přidala se k ní.
Nikde jsem tu neviděla Sarah. Aha! No jistě, Sar si zalezla do svého kouta. Ohlédla jsem se po ní a viděla úšklebek na její tváři. V ruce držela můj hlavolam a očividně si s ním nevěděla rady. Jak jsem to spatřila, rozesmála jsem se nanovo.
Sarah mi poslala otázku:
"Kde jsi byla?" Ukázala jsem jí louku. Kývla hlavou a dál se tím nezabývala. Alex se na mě zamračeně dívala, neměla ráda, když se o něčem myšlenkově diskutovalo mimo ni. Rychle jsem jí to vyložila.
Sešla jsem dolů do kuchyně, abych si dala něco málo k jídlu. Samozřejmě jsme toho moc neměly, ale mně to stačilo. Dala jsem si chleba se sýrem.
Zatím, co jsem jedla, se na mne Lisy vědoucně dívala. Zase ví, kde jsem byla. Sedla si ke stolu a povídá:
"Neber mi to za zlé. Vždyť víš, jak je to nebezpečné, být venku sama. Jenom pamatuj, že musíš být opatrná." Kývla jsem na souhlas a ona odešla. Lisy bylo čtyřicet, děti neměla a její muž zemřel ve válce. Měla důvod se bát.
Večer jsem špatně usínala a než jsem se ponořila do mrákot, slyšela jsem zakrákání vrány.
Zdálo se mi, že jsem v koncentračním táboře. Kde jsou mé sestry? Jsou v bezpečí? Na žádnou z těchto otázek jsem nedokázala odpovědět.
Probudila jsem se a byla bych hlasitě vykřikla, nebýt toho, že mi někdo přikryl dlaní ústa. Rozhlédla jsem se po pokoji a spatřila několik mužů. Gestapo! Uvědomila jsem si. Sar, Alex! Ve tmě nebylo nic vidět. Zahlédla jsem je, jak se krčí na podlaze, obě dvě nás sledovaly. Pokoušela jsem se vymanit, ale nešlo to. Voják zpozoroval mou nevoli a něčím tvrdým mě praštil přes záda. Sarah a Alex ztuhly děsem. Nějaký jiný voják toho prvního přísně napomenul a vytrhl mu to tvrdé z ruky. Sarah začala prosit. Všimla si, že ten druhý voják je mírnější a hledala u něj pomoc. Ale copak nechápe, že gestapo nemá s nikým slitování? Prosbami si nepomůže. Poslala jsem jí to, ale ona to zkoušela dál. Alex začala vzlykat a ten první voják se po ní ohnal, to ve mně vzbudilo takovou zuřivost, že jsem ho začala škrábat a kousat. On mě uhodil pěstí do spánku, odkud mi vytekl potůček krve. To ne, když Sarah cítí krev, omdlévá.
Než se mi zatmělo před očima, viděla jsem na okenní římse vránu a má poslední myšlenka patřila mé rodině. Doufám, že budou v pořádku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama