Za pět minut dvanáct - 3. kapitola

25. srpna 2012 v 21:28
Další kapitola o Belle. Teď už je z ní upír. Jak to přijme? Kdo je ten upír, co ji zachránil? Budu mu věřit? Odolá krvi člověka, nebo se z ní hned první den stane krvežíznivá bestie.
Předem děkuji za komentáře. :-)




Za pět minut dvanáct - 3. kapitola
Když jsem už zase mohla rozumně přemýšlet, snažila jsem si vzpomenout, co se vlastně stalo. Ale všechno bylo v jakési mlze. Byla noc. A pak se přede mnou zjevil ten anděl a někam mě odnesl. Nemohla jsem dýchat a nakonec jsem ucítila ostré bodnutí na krku. A potom jsem… shořela?
Zbystřila jsem všechny smysly. Slyšela jsem zpěv ptáků, vítr v korunách stromů a ještě něco. Bylo tu tolik zvuků. Šum, praskání větví, cupitání, šveholení veverek ve větvích. A ještě něco rytmického; mělké a tiché oddechování.
Když už jsem si byla jistá, že jsem psychicky i fyzicky připravená, otevřela jsem oči. Ale to, co jsem spatřila, mne dočista uchvátilo. Všechno bylo tak ostré a jasné. Viděla jsem každou část listu, každou žilku a záhyb. I ty nejtitěrnější broučky, vyžrané cestičky od červotoče v kůře stromu. Prostě všechno. Rozhlédla jsem se a uviděla toho bledého anděla.
"Kdo jsi? A kde to jsme?" zeptala jsem se ho. A vyděsila jsem se melodičností svého hlasu. Byl jemný jako hedvábí a tak zpěvavý. Ale musela jsem se tím zabývat později. Teď jsem hlavně čekala na jeho odpověď. A taky jsem nejspíš vypadala jako totální idiot.
"Jmenuji se Carlisle Cullen a jsme někde v lese blízko koncentračního tábora, ve kterém jsi byla." odpověděl stejně melodicky.
"Takže nejsem mrtvá? Bezva," odfrkla jsem si.
"No, skoro," řekl tichounce a opatrně.
"Jak to myslíš? Skoro?" dodala jsem nechápavě.
"No," začal opatrně, "já jsem upír a přeměnil jsem tě. Takže teď jsi také upír."
"Mohl sis aspoň vymyslet něco lepšího," řekla jsem a čekala na nějaký záblesk v jeho očích, který by mi potvrdil má slova.
Ale nic. "Hele, tohle je totální blbost. Dík, že jsi mě zachránil, ale neutekl jsi takhle náhodou z cvokárny?" Po těchto slovech na mne díval tak trochu zklamaně a přišlo mi, že i bezradně. Bylo mi ho líto.
"Dobře, a kdybych byla upír. V čem bych byla jiná?" zeptala jsem se, abych si ho usmířila. Ale stále jsem mu ještě nevěřila.
"Takže budeš mít lepší smysly, nebudeš muset dýchat a budeš se rychleji, mrštněji a tišeji pohybovat. Také nebudeš potřebovat vzduch. Tvoje kůže bude sněhobílá a na slunci se budeš třpytit," odpověděl.
Čím dál tím lepší. Za chvíli mi řekne, že umím létat. No ne?
"Dobře, ale když je to všechno tak úžasné, neříkej mi, že to nemá háček. Co?" střílela jsem.
"Abych řekl pravdu. Tvoje oči budou několik prvních měsíců karmínově rudé," odpověděl zdráhavě. Ale pořád mi ještě něco chybělo, neříkal celou pravdu.
"A to je jako všechno?"
"Ne tak docela. Budeš závislá na krvi."
Trefa!
"Nechoď kolem horký kaše! Lidské krvi?" zaútočila jsem na něj tvrdě.
"Někteří upíři lidskou krev pijí, ale já ne. Piji pouze zvířecí krev," reagoval rychle.
"Stále ti nevěřím. Víš, jak jsem žila do teď. Moje sestry jsou možná mrtvé a já na zázraky už opravdu nevěřím. Teda pokud je tohle zázrak," vyjela jsem vztekle.
On jenom tiše mlčel. Mohlo mu být tak něco kolem třiceti a i přes jeho krásu jsem na jeho čele viděla vrásku.
"A víš jistě, že nejsme v nebi. Protože jestli ne, tak je jeden z nás asi cvok. A promiň, ale větší pravděpodobnost máš ty. Protože já tu na rozdíl od tebe nevyprávím historky o upírech," vztekala jsem se.
"Prosím. Aspoň mi zkus věřit. To je to tak těžké?" snažil se mě přesvědčit.
Vzdychla jsem. Ano, bylo to hodně těžké. Sice jsem to neřekla nahlas, ale on musel něco vyčíst z mého pohledu, protože se na mne chápavě zadíval.
"A jak mi to chceš dokázat?" ptala jsem se naoko poraženě.
"Necítíš něco v krku?" zvolal se vítězoslavně.
Najednou jsem ucítila příšernou bolest v krku, jako by mi tam někdo strčil rozžhavené železo. Instinktivně jsem se ho dotkla.
"To jsem si myslel. Musíš zahnat svou žízeň."
Vstal a rozběhl se.
"Hej!" řvala jsem na něj.
Běželi jsme obrovskou rychlostí. Pokud se tomu dalo říkat běh. Spíš mi připadalo, že letím. Bylo to úžasné a tak osvobozující. Ale trochu mi to nahnalo strach. Brzy jsem dohnala Carlislea a dokonce ho předběhla. Začala jsem se smát. Což bylo hodně nepřirozené.
Užívala jsem si běh, ale najednou mě do nosu udeřila přenádherná vůně a můj krk se ocitl v plamenech.
Vydala jsem se za tou vůní.
Slyšela jsem někoho křičet: "Né!"
A najednou jsem uviděla mladou dívku. Na krku jí pulsovala žíla a slyšela jsem tlukot jejího srdce. Hrozně mě lákalo skočit přímo za ni a neočekávaně se jí zakousnout do krku. Věřila jsem, že by mne neslyšela, a že by mé zuby protnuly její kůži tak snadno, jako když nůž projede máslem. Už už jsem se chystala ke skoku, už jsem viděla svá ústa na jejím hrdle, ale něco mne zastavilo.
Proud čerstvého vzduchu mne uhodil do tváře jako proud studené vody a já se vzpamatovala. V mysli se mi objevily dvě tváře, patřily mým sestrám, Alex a Sar. Tohle nesmím udělat. Ne. Kvůli nim ne. Zadržela jsem dech.
Okamžitě jsem se zastavila na místě a chytla se nejbližšího kmene stromu. S radostí jsem zjistila, že gravitace funguje a já opravdu létat neumím. Ale teď nebyl čas zabývat se fyzikálními zákony a jevy. Musela jsem se soustředit na to, abych znovu nepodlehla té lákavé vůni. A k mému štěstí vzduch oplýval i jinými vůněmi. Kromě té slaďoulinké vůně byla asi nejsilnější slaná vůně moře, jak jsem pochopila, protože nikdy předtím jsem moře necítila. Vydala jsem se za ní.
Otočila jsem se jako na obrtlíku a málem při tom převálcovala Carlislea, který na mě zíral jako na zjevení.
Když jsem doběhla k útesu, vrhla jsem se do moře a skočila šipku. Rozřízla jsem vodní hladinu a plavala jsem stále hlouběji a hlouběji.
Kdybych byla člověk, došel by mi dech, ale já člověk nejsem. Teď už jsem Carlisleovi věřila. Teď už ano. Kdyby lhal, co ta strašná rychlost a ta bolest v krku nebo to, že nemusím dýchat. Pomalu mi to začínalo docházet. Mohla jsem tu nebohou dívku zabít. Bylo by to tak jednoduché. Jenom...
Otřásla jsem se z té představy.
Nevšimla jsem si, že jsem doplavala až ke dnu a odrazila se od něj. A začala plavat na hladinu. Vyplavala jsem na břeh a tam stál Carlisle, vypadal ještě zmatenější než já. Jeho kůže se v záři slunce třpytila jako křištál.
Přistoupila jsem k němu.
"Omlouvám se," zašeptala jsem.
"Za co se ty omlouváš?"
"Já?" zaváhala jsem.
"Za to že jsem ti nevěřila," špitla jsem opět zahanbeně.
"Ale za to se nemusíš přece omlouvat. Konec konců, kdo by tomu uvěřil."
"Děkuji."
Cítila jsem se šťastnější, když jsem věděla, že mě chápe.
"Víš, nikdy jsem nepotkal upíra, zvlášť novorozeného, který by se…"
"Počkej, jak to myslíš novorozeného?" zeptala jsem se nechápavě.
"Novorození jsme přibližně první rok. V tomhle období máme největší sílu a naše duhovky jsou karmínové," odpověděl, jako by dělal přednášku malému dítěti, které se ptá úplně na jasnou věc.
Cítila jsem se, jako by mě polili studenou vodou, a hledala něco, kde bych se na sebe mohla podívat. Našlo jsem to. Vrhla jsem se do vody a zírala na svůj rozmazaný, ale i přes to zřetelný odraz. Moje oči doslova zářily rudou barvou. Ale to nebyl konec, byla jsem bílá jako sníh. A změnila jsem se. Byla jsem teď krásnější takovým Carlisleovským způsobem. Nejspíš jako upír.
Mám se radovat nebo spílat? A co přinese zítřek?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama