Za pět minut dvanáct - 2. kapitola

25. srpna 2012 v 21:26
Tohle je z pohledu Belly. Je v koncentračním táboře, kde už nemá dost sil na to, aby pracovala. Tudíž jí už není potřeba.
Ale kdo se objeví na scéně?
Co se stane před půlnocí?
To si přečtěte.
Předem děkuji za komentáře.

2.kapitola

Rok 1944 Koncentrační tábor ČR

Jeden dlouhý rok jsem dřela jako kůň. Modřiny po celém těle od ran vojáků mě omezují tak, že se ani hýbat nemohu. Plazení mi přináší kolena sedřená do krve. Mé vlasy, ztvrdlé do pramenů, jsou nepoddajné. Jídlo, které nám zde dávají, nestačí. Všichni hladovíme. Dříve jsem se mstila vojáků za to, co mi udělali, ale teď už jsem boj vzdala. A tak tu ležím na ostrých kamenech, ale snažím si jich nevšímat. A krev, která je všude kolem, už ani necítím. Kéž bych se odsud dostala. Našla sestry.
Kde je to, žili šťastně až do smrti? To bych si přála klidný život za všechno tohle mučení, strádání, bolest, bídu, strach, krev a mohla bych pokračovat, ale...
Kde je Alex, kde Sarah? Odpoví mi někdo? Samozřejmě že ne. Kdo taky?
Najednou jsem uslyšela hlasy.
"Dělej! Shrabej je tam do tý díry!" povídá prví.
"No jo porád. Si to dělej sám, když seš tak chytrej," odsekl mu mrzutě ten druhý. Uslyšela jsem kopnutí a bolestný skřek.
Ti dva se přibližovali. A pak do mne něco narazilo, byla to lopata. Vyskočila jsem, jako bych dostala elektrický šok, a dívala se těm dvěma vojákům do tváří. Nejspíš se mne snažili zastrašit, protože se hrozivě šklebili, ale já jejich škleby opětovala. Radši jsem zůstala v obraném postoji.
Za chvíli povídá ten druhý: "Zahrabem ji tam s ostatníma."
První na to: "To je dobrej nápad. Ale..." nestačil to už doříct, protože jsem se na něj vrhla. Kopala jsem, škrábala. Ale za chvíli mě ti dva odhodili jako hadrovou panenku, protože mi už došly síly. Ten druhý se celý třásl a vystrkoval ustrašeně hlavu zpoza prvního, za kterým se schovával.
A já na něj zavrčela: "Srabe!" Čímž jsem si vysloužila kopnutí do žeber. Na rány jsem byla zvyklá. A tak jsem mu to bleskurychle oplatila, což on nečekal.
"Z-zakoppávat j-ji t-t-teda nebudeme," změnil svůj názor srab a zbělel jako křída.
"Ne, ale přivážeme ji támhle," ukázal na dům, který byl nejblíž u plynových komor.
"Kdepak lano," mručel si srab, zatím co mne přivazoval řetězem.
"Zítra zemřeš," vysmíval se mi mrazivě.
Snažila jsem se ho kopnout, ale minula jsem. A on se smíchem odešel. Omdlela jsem vyčerpáním, což byla vlastně má záchrana.
Probudila jsem se do černé noci. Viděla jsem hodiny. Za patnáct minut bude půlnoc. A noc se přehoupne na den, který ukončí můj krátký, patnáctiletý život. Počkat! Vždyť já mám přece zítra narozeniny. Bude mi šestnáct. To je, jako by se mi osud vysmíval, že v den mých narozenin umřu. Když o tom tak přemýšlím, mohla jsem svůj krátký život strávit lépe. Mohla jsem žít lépe, mohla jsem tetě Lisy vymluvit, aby u nás schovala ty Židy. Co se s nimi všemi asi stalo? Kdybych nás bývala ochránila, dopadlo by to lépe.
Už jen deset minut do půlnoci.
Rána jako z děla mne vytrhla z polospánku.
Od vojenských kasáren se ozývalo: "Co to bylo? Kde je? Zastřelte to! Je mrtvý!"
Nemohla jsem se otočit, abych lépe viděla.Ty řetězy byly moc pevné a kůže pod nimi byla sedřená a pálila. Vzdala jsem to a snažila se ignorovat jak pálení, tak křík vojáků.
Křik se postupně vzdaloval.
Sedm minut do půlnoci. Jekot se začal zase přibližovat. To mi nemůžou dát pokoj!
"Zmlkněte!" zakřičela jsem do prázdna, aniž bych věděla, že tenhle jediný chabý výkřik mi změní život.
Za pět minut dvanáct. Půlnoc.
Nikdy v životě jsem si nemyslela, že uvidím anděla. Ale byl tam, zjevil se z ničeho nic a usmíval se na mne. Dech se mi zastavil a měla jsem dojem, že srdce přestalo tlouct. Jeho sněhobílá pokožka a zlaté vlasy mě doslova oslnily.
Sklonil se ke mně a sladce mi zašeptal: "Hlavně nekřič."
To nebude těžké, říkala jsem si. Na to totiž nemám sílu. Zvedl mne řetězy zapraštěly a já sykla bolestí, protože mě chytl zrovna tam, kde mě kopl ten voják.
"Máš něco zlomené?" zeptal se mne.
"Možná," cedila jsem skrz zuby, protože bolest začínala být nesnesitelná.
Zavrčel a vyrazil. Letěli jsme šílenou rychlostí a já byla příliš zmatená a vyděšená, abych ječela nebo abych se mu vzepřela.
Dostali jsme se do lesa. Svit měsíce, který byl v úplňku, stačil na to, abych tomu andělu viděla do tváře. Položil mě a já křečovitě dosedla na zem, stále mě to bolelo. Země byla zasypána jehličím, takže jsem necítila chlad. Ten muž si mě starostlivě prohlížel a já nevěděla, co mám dělat.
"Sundej si to tričko musím se podívat na tu zlomeninu."
Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Co to po mně krucinál chce a proč. To teda v žádném případě nepřipustím. Zakroutil očima.
"No co, zvládnu to i tak." A začal mi prohmatávat žebra.
Začala jsem se trhavě nadechovat a vydechovat. Najednou to nešlo. Proč?
"Je to tak, jak jsem si myslel. Žebro se ti zapíchlo do plic." V jeho ustaraném obličeji jsem viděla oči, které mě starostlivě prohlížely a hypnotizovaly.
Sklonil se nade mne a řekl: "Promiň."
Ucítila jsem ostré bodnutí na krku a slyšela, jak hodiny odbíjejí půlnoc. Je mi šestnáct.


Omlouvám se kapitola je trochu kratší než ta předešlá, ale doufám, že se i tak bude líbit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama