Vědma - prolog + 1. kapitola

25. srpna 2012 v 21:43
Mladá a tajemná dívka jménem Leonie někoho hledá, něco skrývá a něco je na ní velmi zajímavého. Přistěhuje se do městečka Forks a nastoupí do školy, ale najednou se začínají dít zvláštní věci. Co když se ale za tou dokonalou maskou skrývá bolest a utrpení? Co když všechno není, tak jak se zdá?





Prolog

Ledový vítr mě nepříjemně bodal do tváře, spolu se spoustou sněhových vloček, které se nezadržitelně řítily k zemi, kde se konečně připojí ke svým sestrám.
Seděla jsem opřená zády o kmen stromu, jehož kůra byla na dotek hrubá a drsná. Moje ruce objímaly kolena, která se chvěla vyčerpáním. Chtěla jsem ho už konečně najít. Potřebovala jsem ho najít. Žádný jiný cíl jsem teď neměla, a to bylo hrozné.
Promnula jsem si spánky a znovu se ponořila do svého zvláštního druhu meditace, ve které jsem viděla věci, které jiní nevidí. Odhrnula jsem si vlasy z čela a soustředila se.
Stále jsem viděla jenom tmu. Ale potom! Zahlédla jsem záblesk nějaké barvy. Nejspíše zlaté. Pevně jsem stiskla oční víčka a ještě více se nořila do té krásné barvy. Všude bylo zlato. Tak blyštivé a nádherné.
Konečně se přede mnou rozestřely obrazy. Rychlostí blesku se mi míhaly před očima, ale já je i přes to stíhala zachytit. Uviděla jsem lesy, hory a všude zelená. A pak jsem ho spatřila, byl přesně tak krásný, jak jsem si ho představovala. Krátké bronzové vlasy měl hezky rozčepýřené a jeho štíhlá atletická postava se nedala přehlédnout. Uviděla jsem vedle něj i několik dalších, ale on mne zajímal nejvíc, ostatní nebyli podstatní. To on byl centrum mé pozornosti. Nakonec se přede mnou objevila velká cedule, která hlásala jen Forks.
Dál už jsem nic neviděla, ale už jsem věděla vše, co bylo třeba. S nezvyklou energií jsem vstala ze země, oprášila ze sebe sníh a nandala si svůj černý plášť s kapucí, kterou jsem si stáhla co nejvíce do obličeje. Přes rameno jsem si hodila svůj speciální vak. Ještě jsem se naposledy podívala na zasněženou krajinu pod sebou a… Přemístila jsem se.

1. kapitola
Objevila jsem se na místě, jaké jsem viděla ve svých vidinách. Všude bylo plno zeleně a listí a zase zeleně. Pomalu se ale stmívalo, bylo načase najít si nějaký úkryt a zabydlet se.
Bezmyšlenkovitě jsem kráčela lesem a poslouchala zpěv ptáků, ševelení listí a vzdálený hukot moře.
Konečně jsem našla to, co jsem hledala, čistou, dost prostornou a útulnou jeskyňku v závětří. Po delší době, kterou jsem v ní strávila, se jeskyně hezky vyhřála a mně tam bylo dokonce i příjemně. Nakonec jsem se stočila do klubíčka, proměnila se v levharta a usnula.
Když jsem se brzy ráno probudila, mlha se ještě povalovala všude kolem a ani květy se ještě neotevřely a ani ptáci ještě nezačali zpívat. V lidské podobě jsem tiše vyšla z jeskyně a vydala se za vůní vody, hledala jsem jezírko, ve kterém bych se mohla vykoupat. Protože sprchu moje jeskyně opravdu neposkytovala. Ranní rosa, která byla ukrytá ve stéblech trávy, mi smáčela boty a konce nohavic.
Konečně jsem našla, co jsem hledala, stříbřitá hladina malého jezírka se překrásně třpytila. Voda vypadala jako tekuté stříbro. Byla to nádhera. Svlékla jsem se a ponořila špičky prstů na noze do vody. Ihned jsem rychle ucukla. Voda mne překvapila tím, jak byla ledová. Za chvíli už jsem se ale beze strachu cachtala ve vodě a plavala sem a tam. Bylo to příjemné. Jako by ze mne voda nesmývala jen špínu a pot, ale i všechny starosti.
Když jsem vylezla z vody, proměnila jsem se v pumu, oklepala jsem se, chytla své oblečení jemně do tlamy a běžela do jeskyně.
Tam jsem si s lítostí uvědomila, že mi skončily prázdniny, a že musím do školy.
Ze svého kouzelného vaku jsem vytáhla tmavě modré džíny a top s barvou půlnoční modři. Opásala jsem se bílým širokým páskem a spěchala vyplnit formuláře do školy.
Naštěstí jsem tam dorazila velmi brzy, takže jsem se nemusela bát, že by mě někdo zahlédl a kladl mi nějaké hloupé otázky. Na to jsem opravdu neměla náladu. Rázným krokem jsem šla k budově školy, vystoupala jsem schody a vplula dovnitř. Šla jsem přímo na sekretariát a zaregistrovala jsem se.
Sekretářce zřejmě zatím ještě nikdo nezkazil náladu, a tak jsem se rozhodla, že ani já to neudělám a byla jsem milá a příjemná.
Všechno šlo hladce, sekretářka mi dala rozvrh a seznam učebnic. Zítra bude prý můj první den na této škole. Když jsem odcházela, zavolala za mnou: "Hodně štěstí."
Usmívala jsem se jako sluníčko, ale potom mi úsměv z tváře zmizel, protože jsem zjistila, že jsem na sekretariátu strávila příliš mnoho času a zatím se sem nahrnula nejméně polovina žáků. Nemyslela jsem na nic jiného než na - honem pryč!!!
Rychle, a hlavně nenápadně, jsem spěchala k východu, ale potom mě do nosu udeřila sladká vůně a já věděla, komu patří. Byla jsem na správné stopě. Pousmála jsem se. Ještě si obstarat knížky a batoh a už zítra… A už zítra se s ním možná setkám.


Jak to, že se může přemisťovat a přeměňovat se, má svůj vlastní význam a v následujících kapitolách se dozvíte, kdo je naše hlavní hrdinka a koho nebo co hledá. Doufám, že se vám to alespoň trošku líbilo a někdo si to přečetl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama