Vědma - 6. kapitola

25. srpna 2012 v 22:19
U tohohle jsme si vylévala srdce. LEonie políbí Edwarda, ale bude to to, co chce? Co když Edward není jejím vyvoleným? Hádejte, koho naše hrdinka potká?







Z pohledu Leonie
Hleděla jsem okouzleně na západ slunce naprosto mimo čas a prostor. Slova mi nedávala smysl a nevšímala jsem si ničeho, co se dělo kolem mne. V tu chvíli jsem byla dokonale šťastná, nic mi nechybělo.
A tak jsem neviděla Edwarda, jak se ke mně přibližuje a hodlá mne políbit. Neměla jsem čas uhnout a ani nijak zareagovat, když se jeho chladné rty dotkly mých a já na jazyku ucítila chuť jeho rtů, která mi připomínala i jeho vůni.
To, jak mne líbal, to, kdy a jak se to dělo, mi připomnělo, že tohle už se jednou stalo. A pak jsem najednou byla úplně někde jinde. Už jsem neseděla ve svém stromovém pokoji vedle Edwarda, ale stála jsem na pláži, kde mi do nohou téměř bily příboje mořských vln, a často jsem musela uskočit, aby na mne nelétala mořská pěna.
Prsty jsem měla propletené s mužem, který šel po mém boku a láskyplně se na mě díval. A pak se usmál. Při jeho úsměvu jsem tála a oplatila mu ho. Jeho rty mne přímo vyzívaly k polibku, a proto jsem odhodila boty, které jsem nesla v ruce, abych se mohla nerušeně brodit pískem, a objala ho kolem krku a přitiskla se k němu.
Jeho horké rty chutnaly jako maliny a příjemně mne pálily. Potom mi jimi přejel po lícní a kosti a já ucítila přesně v tom místě vibrování. Zaúpěla jsem slastí. Hladil mé tváře a jemně mne šimral.
Takto mě hýčkal, zatímco já jsem mu zabořila prsty do jeho plavé hřívy a vískala ho ve vlasech. Neodolatelně se na mě usmál a vrátil se k mým rtům, kde jsme oba prohloubili náš polibek. Pak, abych mu způsobila ještě větší slast, jsem mu začala přejíždět po krku prsty. Ale něco mi tu nehrálo. Něco mi tu chybělo. A pak mi došlo, co to je. Nemohla jsem nahmatat řetízek, který jsem mu dala, aby na mne nezapomínal, když jsem pryč. Byl obyčejný. Kousek šňůrky a na ní zavěšený polodrahokam kočičí oko.
Zabolelo mne u srdce, když jsem zjistila, že tohle je pouhá vzpomínka. A že jsem tady, ve Forks, s Edwardem. A…že ho líbám! Došlo mi se zděšením. To ne! Takhle to nemá být.
Něžně, ale pevně jsem ho odstrčila a podívala se mu tvrdě do očí, přičemž jsem zavrtěla hlavou, což mohlo znamenat jenom jedno. V jeho tváři jsem v tu chvíli uviděla obrovské zklamání, lítost a nakonec nechápavost. Ale nejhorší byla bolest z odmítnutí.
To se mi zabodlo do srdce jako nůž.
Vstala jsem a pomalu odcházela. Na obličeji jsem měla chladnou masku, mé oči byly bez výrazu.
"Počkej, nechtěl jsem…" Ale já už ho neslyšela, protože jsem vyskočila z okna a hnala se lesem pryč. Jedna z mála věcí, kterou jsem nesdílela s upíry, bylo to, že jsem mohla brečet.
A tak jsem nyní běžela lesem jako o závod a po tvářích se mi koulely slzy. Potřebovala jsem ze sebe dostat veškerou bolest. Mé kroky vedly, nevím kam, ale to mi bylo jedno. Jen jsem chtěla pryč, daleko od vzpomínek, daleko od zodpovědnosti, která mi visela na krku jako závaží. Daleko od mých špatných činů, které nejednou zavinily něčí smrt. Ne, já nebyla bílá lilie. Neměla jsem čistý štít jako například Bella. Když jsem si vzpomněla na lidskou dívku, přepadl mne smutek a možná špetka závisti. Záviděla jsem své přítelkyni její jednoduchý život a snadnou budoucnost. Kdybych jen věděla, jak jsem se mýlila.
A tak mi pod nohama ubíhaly míle a mně už do nosu nepronikala vůně jehličí, ale slabý nádech soli. Nejspíš jsem se blížila k moři.
Vystoupila jsem ze stínu lesa a nechala se ozářit ještě stále teplými slunečními paprsky. Nohy se mi bořily do příjemně teplého písku, který mi protékal mezi prsty jako voda.
A tak jsem postupovala směrem k moři, cítila jsem, jak mi mořský vánek suší cestičky po slzách, až by nikdo nepoznal, že jsem brečela.
Chtěla jsem se nechat unášet čarokrásnou panoramou moře, ale v hlavě jsem měla myšlenky na můj polibek s Edwardem. Jak se to mohlo stát? A jak to, že jsem nepoznala, jeho city? Nejspíš si to do té chvíle neuvědomil, filozofovala jsem. A pak mi opět bylo do pláče. Zhroutila jsem se do písku a hleděla na slané kapičky, které spočívaly na zemi a zanechávaly za sebou mokré kulaté stopy. V hlavě jsem měla zmatek. Dlouho jsem ho hledala, abych začala nový život. S ním. Tak proč se mi musí otevírat staré rány? Co jsem provedla špatného, že mne má minulost takto trýzní? Pohlédla jsem k nebi a hledala v něm útěchu.
"Co tu děláš?" Ozval se vedle mne hlas. Nebyl nepříjemný, ale ani vlídný. Zřejmě jsem nepovoleně vstoupila na něčí území. Asi to tu nemají moc v lásce.
Stočila jsem pohled za hlas a už jsem se chtěla začít omlouvat, když jsem ho uviděla.
Byl vysoký. Střapaté černé vlasy mu padaly do čela, ale naštěstí nezakrývaly jeho krásné oříškové oči. Jemně tvarovaná ústa a opálená tvář. Slyšela jsem, jak pravidelně vdechuje a vydechuje vzduch. Cítila jsem jeho vůni. Bylo to jako mořská sůl smíchaná s vůní jehličí.
Pak jsem si trapně uvědomila, že na něj zírám a snažila se odpovědět, ale naneštěstí se mi zadrhl hlas a já si musela odkašlat, než jsem ze sebe něco dostala.
"Omlouvám se, nevěděla jsem, že se sem nesmí. Mrzí mě to," omlouvala jsem se. Pak jsem vstala a otočila se zpátky směrem k lesu.
"Počkej…"
Ach, tak melodický hlas. Měla jsem nutkání si nahlas povzdechnout. Jako by mě lákal k sobě. Otočila jsem se s jasným otazníkem v očích.
Ale on na mne jenom němě zíral. Chtěla jsem vědět, jestli je jeho kůže vážně tak hebká jak vypadá a jestli…Zamračila jsem se na sebe. Nemohu si připouštět takové myšlenky. Ne po tom…
Naposledy jsem se na něj usmála a doufala jsem, že nemyslel, že to mračení patřilo jemu. A abych si to ještě náhodou nerozmyslela, obrátila jsem se na patě a utíkala (samozřejmě lidskou rychlostí) pryč od něj. Jakmile jsem zmizela ale z dohledu, přeměnila jsem se v horskou pumu a šla se vyřvat do hor.
Měla jsem dojem, jako by se na mě všechno sesypalo. Jako kdyby všechno zlé drželo na vratkých tenkých nožkách, které nyní povolily. A všechna ta smůla se bortila dolů na mne.
Strašně jsem zařvala a můj řev se nesl okolní ozvěnou dál. Vyplašil hejno ptáků, kteří se vznesli a nakonec zmizeli v přibývající černi. Musela jsem u toho moře strávit hodně dlouho, když už se teď stmívá. Moje nejhorší vlastnost je ta, že když se něco zvrtne, tak si to moc beru. Pořád na mne dotírají odporné myšlenky a představy, co by se mohlo stát, kdybych zase porušila naše nejsvětější pravidlo. Co by se mohlo stát, kdybych někoho zase ohrozila na životě.
Zatřásla jsem hlavou, abych se toho zbavila a zvýšila tempo. Ucítila jsem, jak se mi zkracují a natahují svaly na nohách. A jak se břišní svaly stahují, aby dosáhly co nejvyššího vypětí. Za chvíli jsem se začala brodit sněhem a moje srst navlhla a ztěžkla. Byla jsem ale celá rozpálená, a proto jsem ochlazení vítala.
Vyšplhala jsem až na vrcholek hory. Bylo to ale velmi namáhavé. Samý sráz a propast. Často jsem musela využít síly zadních nohou, abych je překonala. Tahle činnost mě natolik zaneprázdnila, že jsem neměla čas myslet na nic jiného. Naštěstí.
Posadila jsem si na suché místo pod vysokou borovicí a hleděla na hvězdy. Ledyn mi vždy říkával, že tyto malé plamínky jsou sice němé, ale poslouchají nás a že vždy, když všechno obestře temnota, jsou tu pro nás. Aby nás vyslechly. Vzpomněla jsme si na svou babičku, která mi jednou napsala básničku o hvězdách. Možná bych ji mohla, až přijdu domu, sepsat. Vybavila jsem si její vlídnou tvář. Bylo divné mít babičku, která vypadá nanejvýš na třicet. Ale spíše než babička to pro mne byla matka, protože ta pravá…
Ještě, že jsem ji měla. Babička Enie. Matka Enie. Člověk, o kterého jsem se mohla opřít, a který se mne vždy zastal. Ve škole, doma, kdekoli. Zhluboka jsem si povzdechla. Tvrdě za svůj dar zaplatila. A to i přes to, že to byl ten nejhodnější člověk, kterého znám. Srdce mi těžklo, když jsem pomyslela na její nevinnost. Nevinnost, kterou nikdo z jejích vrahů nebral na vědomí.
Zavrčela jsem, když jsem pocítila nával vzteku. Co by na to ta hodná žena řekla, kdyby věděla, že jsem ji pomstila? Vybavila jsem si ten osudný den. Když jsem přišla domů a ona ležela s dýkou v srdci v houpací síti pod svými oblíbenými stromy sakurami. Pamatuji si úplně přesně, co se mi tenkrát honilo v hlavě. Bolest, lítost a pak nehorázný vztek. Pohřbila jsem ji a pak vzala dýku, jež jí byla osudná. A potom navždy odešla z rodného domu. Matka byla už stejně dávno mrtvá a otec? Ten byl, bůh ví kde.
Neměla jsem co ztratit. O vše jsem již přišla. Stopovala jsem ty vrahy a nevěděla, že brzy se jimi také stanu. Schovávala jsme se, jak to šlo. A pak jsem konečně našla stopu a šla po ní. A když nadešel správný okamžik, tak jsem se odhodlala k hodu, který ukončí jeho život. A tak zemřel svojí vlastní dýkou. A ze mne se stal vrah. Nesnášela jsem ten pocit. Že jsem ukradla něco tak úžasného a nevratného. Abych neměla tak černé svědomí, stala se ze mne Patronka. Chránila jsem ty, kteří na to nebyli dost silní a nemohli se ubránit. Zabíjela jsem sice za vyšším cílem, ale i tak jsem byla a jsem krvelačná bestie.
Zmučeně jsem vydechla. Tohle nikdy neodezní. Rána se sice zahojí, ale zbudou po nich jizvy. A to po celý život. V mém případě věčnost, pokud neporuším Svatá pravidla.
Naposledy jsem pohlédla na ty bledé a jasné strážkyně, které mi dělaly společnost, a vydala se zpátky. Do jámy lvové napadlo mě. Ušklíbla jsem se nad tím. A vrhla se po hlavě do závějí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rebecca Rebecca | Web | 25. srpna 2012 v 22:24 | Reagovat

Twl dlhy článok Prosím hlasni pre mňa tu http://spectraluckaboss.blog.cz/1208/soutez-je-tady#komentar102473454
Je to prvá súťaž do ktorej  ma zapojili  Som tam ako rebecca rada oplatim sry za reklamu

2 Natálie Natálie | Web | 25. srpna 2012 v 22:24 | Reagovat

Ahoj ,na blogu mám soutěž o propagaci blogu ,podívej se a kdyžtak se zapoj :) ^˘^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama