Vědma - 5. kapitola

25. srpna 2012 v 22:11
Tak konečně, konečně, se Culennoci dozvědí. Kdo vlastně Lea je. A vy taky.









5. kapitola

Pohled Edwarda - neděle odpoledne

Přesně v jednu hodinu odpoledne někdo zazvonil. Alice letěla otevřít. Doslova. Plná zvědavosti a nedočkavosti objala Leonii a poskakovala kolem ní jako malá holčička.
Naše budoucí hostitelka nás všechny pozdravila. A vyzvala nás k odchodu. Když jsme se všichni rozešli do garáže pro auto, jenom se nám vysmála a řekla, že vůz nebude třeba.
"Držte se za mnou. Edwarde, ty jsi nejrychlejší. Kdybychom někomu utekli, tak se pro něj vrátíš a my na tebe zatím počkáme, protože mne nevystopuješ," řekla sebejistě.
Potom vystartovala do lesa. Už jsem pochopil, proč má na sobě šortky, tílko a jistě pohodlné tenisky. Běžela opravdu rychle. Často zatáčela a brala to oklikou. Občas jsme přeskakovali řeku.
Když jsme konečně doběhli přes jakýsi most. Nevypadal moc pevně, ale ona mu, jak to tak vypadalo, důvěřovala, protože se přes něj bez zaváhání pustila. Potom jsme prošli jakousi bránou, která byla spletená ze stonků nějaké rostliny a na které kvetly roztodivné květy veliké jako moje pěst. Zavedla nás k obrovskému stromu, u kterého jsem se neodvažoval tipovat, jak je vysoký. Tam jsme vyšli po točitém schodišti, které bylo vytesáno do kmene. Dorazily jsme k závěsu z květin. Leonie ho rozhrnula a my jsme vstoupily do velké a útulné místnosti. Byla tam postel, opět dřevěná. Několik židlí. Stůl. Pár křesílek. Skříňky. A všude to tu vonělo květinami.
Jako ve snu jsme na tu nádheru hleděli, ale to ještě nabylo všechno. Lea odhrnula závěs na druhé straně a ukázala nám překrásný výhled na moře stromů pod námi. Okouzleně jsme na to hleděli. Všiml jsem si, že některé stromy jsou navzájem propojeny nějakým lanem. Zeptal jsem se na to.
"Takto se přemisťuj mezi jednotlivými místnostmi," odpověděla bez sebemenšího zaváhání.
Přemítal jsem, jestli si z nás neutahuje, ale po tom, co jsem poznal její domov, mě už nic nepřekvapí.
Když jsem se na ni konečně podíval, tak seděla na jedné z židlí a na sobě měla světle modré šaty po kolena a byla bosa. Ani jsem si nevšiml, že by se šla převléknout.
"To je nádherné," pištěla Alice, "je to jako ve snu. Bude mi líto, až se probudím," dodala smutně.
"Neboj se. Z tohohle se neprobudíš," ujišťovala ji se smíchem.
"No, tak. Posaďte se. Jste přeci návštěva a ta nemá postávat ve dveřích. Ve vašem případě v okně."
Ze zdvořilosti jsme se posedili. Ze začátku jsem se bál, jestli mne ty dřevěné židle udrží, protože vypadaly tak křehce.
Lea to vycítila a řekla: "Neboj se, vyráběla jsem je sama, takže by měly něco vydržet."
"Tohle jsi dělala ty?" rozplývala se Esmé.
"Ano. Tohle všechno." A rukou ukázala na vše kolem.
"Jak…?" Ptal se Carlisle.
"Vy byste tomu asi řekli, že je to můj dar." A usmála se. Najednou mi připadalo, že má zorničky zúžené a zuby má špičaté. Podívala se přímo na mne a pokývala hlavou. Zalapal jsem po dechu.
"Naposledy se ptám, kdo jsi?" Dál už jsem to nemohl vydržet.
"Já jsem Vědma."
" A co to je a co umí?" Ptal se zvědavě Emmet.
Carlisle se na něj přísně podíval.
"Dobře, že se ptáš. Na tvou první otázku odpovím později. Na tu druhou. No, dalo by se odvodit, že vědma ví hodně věcí. Téměř všechno. Znám vaše myšlenky," významně jsem pohlédla na Edwarda, "pocity," teď na Jaspera, "vidím do budoucnosti, znám vaši minulost. Potřebuji něco vědět a odpověď se mi hned zjeví. A teď první Emmetova otázka. Jsem potomkem měniče a upíra. Moji předkové byli ženského pohlaví měniče a upír mužského pohlaví. Měnič se jmenovala Atalantika a upír byl Bartelomo . A ti zplodili Vědmu. Skoro vždy to byla holčička, ale u mě byla výjimka. Já jsem po otci. Muži nemají ty samé vlastnosti jako ženy, ale oni přenášejí gen a jejich děti jsou mnohem silnější, než kdyby se to předávalo z matky na dceru. A tato vlastnost si vybírá vždy jenom jednoho, nikdy nejsou sourozenci s tímto stejným darem. Kromě mé babičky, která mě naučila vše, co umím, jsem nikdy nikoho stejného druhu nepotkala. A ani po tom netoužím."
Všichni jsme na ni zírali, neschopni slova.
Naše pohledy ji zřejmě vytáčely, protože se uraženě zeptala: " Co je? Když vy jste upíři, tak proč já bych nemohla být Vědma, to to zní tak nemožně?" A po těchto slovech, jako by jí něco napadlo a tak dodala: " Chce snad někdo, abych ho přesvědčila?"
Měl jsem dojem, že její hlas sebevědomím přímo vibruje. Potom se elegantně vydala k Rosalii, která se tvářila…jenom namyšleně.
"Já," přihlásila se Rose. A já uviděl něco, na co nikdy v životě nezapomenu. Leonie se proměnila v bílou tygřici a švihala ocasem na všechny strany. Ještě před proměnou jsem jí viděl na tváři vítězný úsměv. Potom skočila přímo na Rosalii a obě proletěly oknem ven. Všichni jsme se rozeběhli za nimi.
Na zemi ležela Rosalie a plivala suché listí, kterého měla plnou pusu. Ale naši kočičí kamarádku jsem nikde neviděl.
"Kde…?" A pak jsem zaslechl: "Mňááuu."
Otočil jsem se za tím zvukem a hledal jeho zdroj. Na větvi nedalekého buku seděla šedá ruská kočka. Myslím, že oči těchto koček by měly být modré, ale tohle zvíře mělo ve tváři dvě zelená světýlka. Moje blonďatá sestřička si asi myslela, že kočka proti ní nic nezmůže. A vrhla se na ni. Kočkovitá šelmička seskočila a proměnila se v pumu, kterou jsem poznal. Tuhle chtěl přece Emm k obědu!
Lea prackou srazila blondýnu stranou a vykročila si to k nám. Na každého z nás se podívala a pak její dva smaragdy hleděly na mne. A já v nich zahlédl úlevu, pýchu, radost, lásku, ale také bolest. Nechápal jsem, jak spolu tolik pocitů může souviset.
Tak moc jsem se zabral do myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že Carlisle rozmlouvá s teď již Leonií v lidské podobě. Vyptával se jí na všechno možné, jak se to děje, co, proč? A ona odpovídala, zdálo se ale, že za všechno může magie a většinu věcí nelze vysvětlit. Lea nám potom i řekla, že nechce vědět, proč k tomu vlastně dochází, že jí stačí, že tak to je.
Nabídla nám pobyt přes noc, a jelikož zítra mělo svítit slunce, jak nám naše hostitelka potvrdila, tak jsme se rozhodli zůstat. Má rodina se rozhodla jít si zalovit. Ale já nešel. Vědma nás opustila a já ji šel hledat. Našel jsem ji v pokoji, do kterého nás uvedla a který byl prý její ložnicí. Seděla v okně a klinkala nohama ve vzduchu. Vlající vlasy jí v zapadajícím slunci zářily jako oheň. Přisedl jsem si k ní.
"Není to magické?" Zašeptala.
Pohlédl jsem na nebe, které na východě již temnělo, ale západ hýřil barvami. Purpurová se prolínala s růžovou a zbytky modré. A pak nevím, co mne to napadlo, ale vyhrkl jsem: "Není to tak magické jako ty."
Zmateně se na mě podívala, rudá ústa pootevřená údivem. Chtěl jsem ty plné rty ochutnat, zjistit, jestli chutnají jako jahody. Či maliny. Nebo třešně. Toužil jsem se otřít svými rty o její. Zkusit, jestli jsou opravdu tak měkké, jak vypadají. Snažil jsem se zapamatovat si křivku jejích nádherných rtů. Kdybych měl srdce, bilo by jako splašené. Její oči, tak třpytivé, velké a krásné se vpíjely do mých. Nevěděl jsem, jestli to je láska, nikdy jsem pravou lásku nezažil, ale právě teď jsem to hodlal zjistit.
Naklonil jsem se k ní. Dýchal jsem její omamnou vůni, tu která mi otupovala smysly a očarovala mne. Připadalo mi, že nás odděluje velká propast a mně bude trvat dlouho, než ji překonám, ale už jsem byl blízko. Jenom pár milimetrů. A pak se mé rty dotknou jejích. A potom ji políbím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama