Vědma - 4. kapitola

25. srpna 2012 v 22:03
Návštěvička u Culennů a menší ,,nehoda". Nic víc k tomu nedodám. :P









Pohled Edwarda
Směřoval jsem k lesu. A najednou jsem uslyšel zpěv, byl prosycen štěstím. Někdo tu zpíval čistě a nefalešně. Tenhle zvuk mne naplňoval spokojeností a nefalšovaným optimismem, ale já chtěl vědět, kde je ten, co zpívá.
Šířilo se to shora. A pak jsem ji uviděl. Kráčela si vysoko ve větvích jako nějaká akrobatka. Na sobě měla stříbrné balerínky, tmavé džíny a bílé tílko s flitry. Její oblečení mne trochu zarazilo, vzhledem k tomu, jaká byla zima. Ale co to bylo oproti tomu, že se procházela v koruně stromu. A ještě ke všemu si prozpěvovala. Buď to byla nějaká provazolezkyně anebo naprosto šílená holka.
A pak k mému velkému zděšení skočila. Dopadla elegantně a tiše na nohy a kráčela se sebejistým úsměvem přímo ke mně.
"Ahoj," pozdravila jako by nic.
"Ahoj," oplatil jsem jí pozdrav. Zářivě se na mě usmála.
"To, co jsi předvedl na parkovišti, bylo opravdu hodně riskantní. Vážně myslíš, že jsi ji zachránil jenom kvůli tomu, abyste se neprozradili." Hodila po mně sladkým úsměvem a já věděl, že nemá cenu zapírat.
Jak to mohla všechno vědět, už už jsem se jí na to chtěl zeptat, ale ona byla první.
"Neptej se mne, jak to vím! Stejně bych ti to neřekla, jak už víš, všechno se dozvíš, až přijde správný čas."
Chtěl jsem se zeptat, jestli k nám přijde večer na návštěvu.
" Ano, přijdu ráda a bude mi potěšením," zatrylkovala vesele.
Opět jsem na ni zíral s otevřenou pusou, ale ona se jen zasmála. Napadla mě další myšlenka.
"Neboj se, nejsem čtenář myslí," švitořila.
Potom se ale z ničeho nic zamračila a upřela na mne své oči jako dva smaragdy.
" A prosím, nesleduj mě." A byla pryč.
Doma jsem ohlásil, že budeme mít večer návštěvu a šel jsem do svého pokoje.
Slyšel jsem Alici pobíhat po domě a všechno připravovat.
***
O několik hodin později…
Někdo zaťukal na dveře. Mně připadalo slušné, že když jsem ji pozval, tak bych ji měl i uvést.
Leonii to vždycky hrozně slušelo, ale z tohohle mi vážně poklesla čelist. Na sobě měla tmavě růžovou koženou bundu, která nebyla zapnutá a já jsem tak mohl vidět šedé batikované tričko s blýskavými kamínky. (Malou) část jejích opálených a dlouhých nohou zakrývala džínová minisukně, pod koleny končily černé kozačky na podpatku.
Kdyby mě nepozdravila, tak bych na ještě teď asi zíral, když kolem mne sebejistě procházela, pohodila svými bronzovými a hustými vlasy. A já zase jednou ucítil, jak krásně voní. Možná ještě lépe než posledně.
V obývacím pokoji jsem ji představil Carlisleovi a Esmé, protože zbytek znala ze školy. Sledoval jsem, jestli sebou náhodou neucukne, když podávala mým rodičům ruku, ale nic se nestalo.
Potom se k ní přihnala Alice jako velká voda a objala ji. Pochválila jí blyštivý kroužek, který měla na krku. Měl jsem dojem, že jsem ji zaslechl, jak říká: "Ano, máš pravdu, blyští se opravdu krásně…jako upír." Ale těmi posledními slovy jsem si nebyl jist. Řekl jsem si, že jsem se musel přeslechnout a nechal to být.
Zatím, co jsme si vyměňovali zdvořilosti, tak Esme napadlo, že by mohla jít něco uvařit. Leonie se hned nabídla, že jí pomůže. Moje matka se nejdříve zdráhala, že host nemůže pomáhat a vařit, ale ta mladá dívka řekla, že chce být alespoň užitečná.
Nakonec tedy krájela cibuli. Cítil jsem Jasperovi myšlenky, stěží se ovládal. Její vůně ho lákala více než cokoliv jiného. Už už jsem ho chtěl poslat pryč, když…jsem ucítil pach. Byla to vůně její krve. Tak lákavá, a kdybych někdy necítil Bellinu vůni, tak by to byla ta nejlepší, jakou kdy můj nos poznal. Řízla se.
Provinile se na Jaspera podívala a zašeptala: "Promiň."
Nechápal jsem, za co by se měla omlouvat. Chtěl jsem svého bratra chytit, ale on byl rychlejší. Potom jsem měl sám co dělat, abych se tomu lákadlu ubránil, ale na jídlo mě chuť přešla, když jsem to uviděl.
Jasper skočil po Leonii a já ji už viděl mrtvou. Ona ho ale chytla pod krkem a odhodila ho na zem. Přirazila ho k ní, aby jí nemohl ublížit. Všechny svaly měla napjaté. Všiml jsem si, že se jí rána mezi tím zahojila, ale nechápal jsem, jak je to možné.
"Klid, Jaspere. Uklidni se," laskala ho.
"Ššš. Pššš. Já se nezlobím," chlácholila ho, "nikdo se na tebe nezlobí."
Po této větě nás všechny přejela pohledem, který naznačoval, ať se ani neodvážíme se na Jaspera zlobit.
"Jaspere, neštvi mě!," zavrčela na něj, "to se občas stane, že se neovládneš. A o mě se neboj, mně neublížíš," dodala už jemnějším hlasem. Pak se na Jaspera zářivě usmála, vyskočila a zvedla ho ze země. Docela jsem se divil. Ona pomáhá upírovi, který ji chtěl zabít a vůbec si z toho nedělá vrásky? Musel jsem se zbláznit!
Najednou jsem uslyšel zvonivý smích.
"Neboj se, Edwarde, nezbláznil ses, a jak už jsem říkala, vše se dozvíš, až nadejde ten správný čas."
A to bude jako kdy? Uchichtla se. A rošťácky se na mne podívala. Potom ale zesmutnila.
"Je mi moc líto, že jsem tuhle návštěvu takto pokazila, a proto vás zvu na oplátku k sobě domů," nad slovem domů se ušklíbla.

"Dnes je pátek, takže přijďte prosím v neděli, ať to tam stačím připravit. Jo a není to nic pro blonďaté princezny na jehlách!" Zaječela. A vyběhla rychle zadním vchodem, o němž jsem nevěděl, že bych jí ho ukazoval.
Přes rameno ještě křikla: " Rosalie, musíš si vzít kecky!"
Z dálky jsem ještě stále slyšel její smích jako zvonečky. Pak jsem se ohlédl na Rosalii, které bránil Emmet v tom, aby Leonii pronásledovala a zakroutila jí krkem. Rozesmál jsem se, zbylí členové rodiny se na mne nechápavě zadívali, ale pak se kromě Rosalie rozesmáli také.
"Páni," pronesl můj otec a zamyšleně odešel do pracovny.
"To bylo opravdu zajímavé," mumlala si Esmé.
Jasper se právě zpovídal Alici.
"Ona mě připíchla k zemi, jako bych byl malé dítě a připadalo mi, že má drápy, ale to přece není možné," namítl, "a ty její oči. Měla je jako kočky."
"Ale ona je má zelené vždy," namítla Alice.
Jasper zakroutil hlavou. " Takhle jsem to nemyslel, její zorničky se zúžily. A když se na mě usmála, tak měla ostré špičáky. A potom. Pořád jsem ji chtěl zabít, ale ona mně začala uklidňovat. Když zklidní své nitro, tak na mne začne posílat uklidňovací vlny. A občas mi připadá, že čte myšlenky," obrátil se na mne, "jako ty Edwarde."
" Já vím, také mi to tak připadalo, ale řekla mi, že to tak není, že myšlenky nečte."
"Opravdu se moc těším, až k ní v neděli půjdeme," švitořila nadšeně Alice.
"Já se spíš těším, až jí ty svoje jehly zapíchnu do toho jejího ksiftíčku. Však já jí to dám sežrat," zavrčela Rose.
Všichni jsme se rozesmáli na novo a já jsem byl opravdu moc zvědavý na neděli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama